Dobrý den, paní ředitelko, můžete se nám stručně představit?

Z technického oboru, ve kterém jsem pracovala 20 let, mě svedla přímá zkušenost těžkého umírání kamaráda v nemocnici. Rozhodla jsem se věnovat mobilní hospicové péči. Vystudovala jsem obor Rehabilitační a psychosociální péče na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a v roce 2014 založila společně s Miladou Štojdlovou Domácí hospic Athelas v Písku. Tady jsem od začátku pracovala jako sociální pracovnice a v roce 2018 jsem se stala jeho ředitelkou.

Jaké jsou hlavní aktivity Domácího hospicu Athelas?

Naším hlavním cílem je poskytování péče, pomoci a podpory pacientům, kteří se nachází v pokročilé nebo terminální fázi onemocnění a přejí si zůstat doma mezi svými blízkými. Umožňujeme jim důstojně a v kruhu své rodiny a přátel prožít poslední etapu svého života. K tomu je využívána specializovaná paliativní péče, což je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, jejímž cílem je zmírnění bolesti, tělesného, duševního, sociálního a duchovního strádání, a poskytnutí podpory jeho blízkým. Poskytujeme také sociální služby, konkrétně odborné sociální poradenství, terénní odlehčovací služby a osobní asistenci. Máme půjčovnu kompenzačních a zdravotních pomůcek.

Můžete zmínit alespoň jeden příběh některého z vašich klientů? :

Příběhy našich pacientů mají vždy smutný konec a tím je odchod z tohoto světa. Jedním z těch smutnějších příběhů je například úmrtí jedné mladé dívky, která měla tři měsíce do svatby. Její nemoc se jí po několika letech vrátila a tentokrát svůj boj nevyhrála. Ale máme i radostnější příběhy, kdy jsme přijímali pacienta, kterému podle lékařů zbývalo maximálně půl roku života a v naší péči je stále i po dvou letech. 

Tato činnost je náročná. Proč to vlastně děláte? Co vám to přináší?

Náročná je, ale každá práce má své plusy a mínusy. Smrt k životu neodmyslitelně patří. Děláme to proto, aby lidé měli na výběr. Pokud už trpí nevyléčitelnou nemocí a zbývá jim určitý čas v životě, aby se sami rozhodli, zda chtějí zemřít v nemocnici nebo doma, mezi svými blízkými. A co nám to přináší? Dobrý pocit, pokud se nám podaří doprovodit nemocného a jeho rodinu. I zemřít se dá pokojně pokud dojde ke smíření nejen se smrtí, ale i s životem. A rodiny našich pacientů nás navštěvují i po letech, protože jsme se po určitou dobu stali součástí jejich životů. Přijdou nám říct jak se jim daří, přivedou nám ukázat vnoučka jedné z našich pacientek, která se ho už nedočkala, nosí nám napečené dobroty, takové, které měli sestřičky rády, když k nim chodili. To je pro nás zpětná vazba a nabíjí nás to k další práci.

Pokud byste mohla vyslovit přání vztahující se k vaší činnosti, které by to bylo?

Největší tíhou našeho snažení jsou finance. Pomáhá nám každá koruna, kterou dostaneme od našich dárců, bez kterých by tato péče nemohla existovat. Tak pokud bychom mohli mít přání, znělo by asi takto: Prosíme, ať pomine doba, ve které máme obavy o to, zda budeme mít příští měsíc na výplaty pro naše sestřičky, lékaře a celý tým, který se o pacienty stará, na léky pro naše pacienty, na přístroje potřebné k úlevě od bolestí, na provoz aut, kterými za našimi pacienty jezdíme a na mnoho jiného, co k práci potřebujeme. 

Pak bychom mohli  všechny naše síly napnout jen k péči o naše pacienty a jejich rodiny.

Děkujeme Lazariánské pomocné službě, že se nám snaží svou sbírkou naše přání vyplnit…